Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Čtu 1Q84 (Haruki Murakami).

sobota 22. dubna 2017

Den poslední: Zhodnocení a vysvětlení (možná)

Však asi stejně tušíte, co se stalo, ne? Teda, pokud jste alespoň trochu věnovali pozornost tomu, co píšu.
Všechno je zmatený, já jsem z toho šíleně unavená... Ale tahle výzva si zaslouží nějaký ukončení. A taky si myslím, že dlužím nějaký vysvětlení.

Abych to trošku dala dohromady - týhle výzvy nelituju. Je fajn vyzkoušet si psát na zadaný téma a v určitým časovým rozmezí. Bohůmžel, tohle všechno mi jen připomnělo, proč bych se psaním nikdy nechtěla živit. Občas jsem psala takřka z donucení a to je něco, co dělat nechci. Nejsem pak s napsanou věcí spokojená, jen se mi to znechutí.
No a tím se dostávám k tomu, proč jsem psát přestala.

Víte, můj život je většinu času celkem průměrnej. Jasně, doma to není žádnej zázrak. Jasně, prošla jsem si za poslední dva měsíce něčím na způsob krize identity a přehodnotila dvě svý velký rozhodnutí. Jasně, svým způsobem jsem přišla o brigádu a nepodařilo se mi nic jinýho na léto sehnat.
Fajn, půjde to. Život jde dál, žejo. Spánek nespánek, prášky neprášky.
Jenomže když se toho sesype moc, situace doma, škola, psychika, do toho nespím... Nutit se do psaní by mi vůbec nepomohlo.
To je špatně. Normálně se do psaní nenutím. Normálně si najdu pár (desítek) minut na psaní, abych se z těchhle věcí dostala.

Takže se, já nevím, omlouvám?
Nejvíc ale asi sobě. Bylo hloupý si myslet, že bych mohla třicet dní fungovat dost na to, abych zvládla pravidelně psát. Takhle nefunguju. Takhle nemůžu fungovat.
A ozývám se, protože si myslím, že se mi daří se zase trochu srovnat. Maličko. Spala jsem po dlouhý době víc než pět hodin v jednom kuse, to už něco znamená.

Aby tohle nebyla jen omluvná a sebelítostivá snůška keců, házím sem svůj novej rádobyhipsterskej playlist. Vance Joy, trochu Eda, Foster The People, Of Monsters And Men a tak. Svým způsobem takový lehce depresivní pohlazení po duši.

2 komentáře:

  1. Život plyne, i když se zastavíš a nemáš sílu pokračovat dál. To není ale důvod, abys z toho byla smutná, protože tě tak jako tak strhne proud času a donese tě tam, kam se máš dostat.
    Objímám, už brzy ne jen virtuálně.

    OdpovědětVymazat
  2. Ale jak poznám, že jsem se dostala tam, kam jsem měla? Že mě proud neodnesl jinam?
    Myslím, že to objetí potřebujeme obě. Už brzo <3

    OdpovědětVymazat