Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

neděle 18. února 2018

Co jsem ti pořád neřekla.

"Jak jsi to říkala? Dorothy?"
"Jo. A tamta předtím, ta byla od Elle King," usmála jsem se na tebe, i když jsem věděla, že se ti tahle hudba moc nelíbí. Chybělo mi to. Playlisty na cestu a hlavně ty naše společný cesty domů samy o sobě. Bylo to skoro jako dřív. Měla jsem na nohách kanady, nohy zapřený o palubku, pokyvovala jsem hlavou do rytmu, v ruce kelímek s kafem... Ale jedna důležitá věc byla jinak.

úterý 30. ledna 2018

Kde sakra jsi, když tě potřebuju?

Vždycky, když mi bylo zle, když jsem byla na dně, když jsem se nedokázala nadechnout, byl jsi tu a říkal, ať se ani neopovažuju ještě umřít. Utíral jsi mi slzy, hladil mě po vlasech, držel mě v náručí. Ale kde jsi dneska? Kde jsi, když tě potřebuju?
Netvrď mi, že tě odehnaly prášky, co teď beru. Nikdy předtím se to nepovedlo. Tak proč teď?
Jsem sobec, když potřebuju tvou pomoc? Nebo jsi to ty? Přežíváš jen díky těmhle mým stavům.

Svatej Jimmy. To víš, podle koho jsem ti tak začala říkat? Nebo sis tak možná začal říkat sám? I když, to je asi to samý. St. Jimmy je osoba, která v American Idiot postrčila JOSe špatným směrem. Teda, to je diskutabilní. Možná ho právě zachránil? Jistý je, že JOS a Jimmy byli furt spolu. Nerozdělitelný až do určitýho momentu. Když jsem to album slyšela poprvý, měla jsem pocit, že St. Jimmy je symbol JOSovy drogový závislosti.
A ty, ty jsi něco podobnýho. Jsi hlas v mý hlavě, jsi zobrazení všeho, co je se mnou špatně. V dobrým i ve zlým, jsi tady. Byl jsi...

Kde sakra jsi, když tě potřebuju?
Protože jestli jsem v těchhle stavech měla někdy nějakou jistotu, tak to, že se objevíš. Že mě nenecháš umřít, protože když umřu já, umřeš i ty.

Když váš opustí i váš hlas v hlavě, zůstane jen to mrtvý ticho.

neděle 31. prosince 2017

Můj rok 2017 (převážně v číslech jako loni)

Musím přiznat, že tenhle rok nebyl z těch lepších, co jsem zažila. Pokazilo se snad všechno, k čemu jsem se přiblížila. Taky bych se mohla zmínit, že přesně před rokem se z Ainowy stala Holka ve flanelce. Ta se postupně vyvinula v Nowu. A od tý doby to jde, co si budem, od desíti k pěti.
Motala jsem se v stále stejnejch kruzích, naučila se pít kafe s rumem a nenávidět některý lidi ještě víc. Dělala jsem stejný chyby jako ty roky přetím. Začala a hned přestala jsem pravidelně psát, takže výsledek je jedna krátká blbost za několik týdnů. Nedokázala jsem odříznout toxický lidi (možná protože sama jsem pro spoustu lidí taky taková?). Strávila jsem několik týdnů myšlenkama v nemocnici a zbytek volnýho času na cestě tam a zpátky.

Ne všechno ale bylo tenhle rok špatný. A protože ty maličkosti, co mi zlepší den, často rychle zapomínám, za každý dobrý den si hodím barevný papírek s datem a tím, co se stalo, do sklenice.

neděle 3. prosince 2017

Říjen & Listopad

Jsem ze všeho tak hrozně unavená. Nestíhám školu, nestíhám nic doma, nestíhám divadlo, nestíhám žít. (Díkybohům, že od konce října už nepracuju. Což sice znamená, že moc peněz na vánoční dárky nemám, ale je to vždycky hrozná úleva. Když jde všechno dobře, mám pak na konci listopadu konečně volných pár víkendů.)

neděle 22. října 2017

Z posledních pocitů napíšu pár odstavců

Z posledních pocitů
Poskládám ještě jednu úžasnou chvíli
(Tomáš Klus - Pocity)

Trochu se klepala, bylo to ale spíš zimou než něčím jiným. Seděla zabalená do deky u okna, v rukou svírala hrneček s kávou. Venku bylo už téměř světlo, ale lampy před budovou stále svítily.
Nemohla spát. Nebyla si jistá úplně vším, co se stalo před pár hodinama, ale několika věcmi si jistá byla.
Udělala pěknou pitomost.

Přitom původně chtěla jenom uzavření. Promluvit si. Omluvit se, že se občas chová jako kráva.
Jenomže místo toho jí, když před ním stála, běhaly hlavou úplně jiný myšlenky. Jak ještě před rokem by mu řekla, že je zase na dně. Nechala by se obejmout, ležela u něj v náruči, na moment by se cítila líp. Chtěla mu říct, že ji ničí, že už spolu nemluví, ale zároveň ji ničí, i když spolu mluví.
Nakonec neřekla nic. A když spolu dvě osoby nechtějí mluvit, ale pořád je to k sobě táhne, dějou se jiný věci.

Ráno odešla dřív, než se probudil. Nebo si to aspoň myslela. Posbírala většinu svýho oblečení, no její sebeúcta tam někde zůstala (a podprsenka taky). Nemohla před ním utéct, nemohla se od něj odříznout. Zároveň ale neměla tušení, jak by měla zvládnout neutéct.

sobota 21. října 2017

Září.

Tohle sepisuju už věky. Asi tak od srpnovýho tohohle. Jenomže poslední dobou vůbec nemám slova. Uvízla jsem v kruhu.
Kafe. Škola. Kafe ve škole. Nekonečná cesta domů. Kafe. Učení. Kafe. Sepsání pár vět k maturitní práci. Pár hodin spánku.
A takhle pořád dokola.

pondělí 18. září 2017

Svatej Jimmy, můj zachránce

“Málokdy si toho člověk všimne,” povzdechla si. “Postupuje to hrozně pomalu.”
Opřela se o něj a on ji objal okolo ramen. A co, že si všichni mysleli, že je jen v její hlavě? Nezáleželo na tom. Byl tu pro ni téměř vždycky. Vždycky, když se dostala na dno. Nenáviděla ho, ale žila s ním už tak dlouho, že si sebe bez něj představit nedokázala.
“Jsou to maličkosti. Výkyvy nálad, no co, to se lidem stává, když jsou ve stresu. Občas se s někým pohádáš, dobře, nic novýho. Jenomže pak si uvědomíš, že se tě ta hádka ani nedotkla. Že v jednu chvíli cítíš jenom vztek. A v tu další… Necítíš nic.”
Sama sebe v zrcadle už několik týdnu nepoznávala. Ta tvář, ta přece nemohla být její.
“Mávneš nad tím rukou. Únava přece dělá svý. Čím jiným by to mohlo být?”
Odmlčela se. Možná čekala na odpověď, možná jí jenom došel dech.
“A později si uvědomíš, že piješ, protože jedině pak něco cítíš. Docela paradox, ne? No, tohle časem stejně přejde. A tak děláš jiný věci. Hádáš se. Chodíš mezi lidi. Taky… vídáš lidi. Však víš jak. A necháváš si říkat, že se ničíš, ale ty to vidíš jinak. Neničí tě to. Sakra, tak moc chceš, aby tě to ničilo!”
Roztřesený nádech.
“Neuvědomíš si, že tě vlastně ničilo, že tě to neničí, dokud není pozdě. Nevím, jestli tahle formulace dává smysl někomu, kdo nejsem já… Ale vím, že tobě jo. To stačí.”
Klepala se. Nesnášela se. Protože když se to zlomilo, cítila všechno najednou. Protože když se to zlomilo, všechno, co si přála, bylo vrátit se zpátky k zamlženýmu světu bez pocitů.