Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

sobota 19. května 2018

Občas.

Občas přemýšlím, jestli jsem definovaná svou paranoiou, nebo jestli já definuju svoji paranoiu.
Občas přemýšlím, jestli jsem jen předávkovaná kofeinem, nebo jestli už ke mně ta bolet hlavy patří.
Občas přemýšlím, jestli se snažit fungovat a brát všechno, jak mám, nebo jestli by mi nebylo líp, kdybych si dala gin se zázvorovým tonikem.
A občas, občas nepřemýšlím.

Snažím se, přísahám. Věřil bys mi to?

Občas se rozhodnu nepřemýšlet a dám si panáka. Nebo čtyři, ono je to vlastně jedno.
Občas má večer všechny předpoklady pro to, aby byl perfektní, ale já stejně každou půlhodinu kontroluju obrazovku mobilu.

Musím přiznat, že mluvím o jednom konkrétním občas. A vypisuju to ze sebe, protože my dva už spolu nemluvíme... Přitom jsme si bývali tak blízký, byl jsi snad jedinej člen rodiny, co mě znal takovou, jaká doopravdy jsem. Je to hloupý, ne? Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A pak, bylo to po prvním ginu s tonikem? Nebo po druhým? Už nevím. Neviděla jsem ho od poslední pseudoumělecký akce u nás ve městě. Jeden z našich společných známých nás po tý akci vezl domů a jeho kamarád se marně pokoušel nám znovu dát prostor, abychom si promluvili.
Jo, přesně od týhle nepovedený pseudoumělecký akce jsme se neviděli. A pak, už vím, bylo to po první skleničce, seděl s kamarády u stolu naproti nám.
Po roce a pár měsících, co jsme si vzájemně komplikovali život, jsme si jen kývnutím na pozdrav.
Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A tak teď občas piju, abych trochu spala. A snažím se neumřít. A vážně, vážně se snažím nejen přežívat, ale občas i žít, jak jsem ti slíbila. Ale kdo měl tušit, že je to tak těžký?

neděle 22. dubna 2018

Malý velký závislosti

"Cítím se líp," podívala se tmavovláska do očí osoby, která seděla naproti ní.
"Víš, já poznám, že mi lžeš."
"Cítím se trochu líp," pokusila se tmavovláska o úsměv.
"Ani tohle mě nepřesvědčí."
"Omezila jsem kofein. Spím. Pokouším se socializovat. Cítím se líp," pronesla bez náznaku jediného citu.
"Opravdu spíš?"
"Občas i sedm hodin v kuse. Beze snů." Tmavovláska konečně uhnula pohledem. Prozradila se.

neděle 11. března 2018

Jaro.

Máme na malým městě jaro. Je to lehce k poznání, protože...

...místní lehké dívky odložily bundičky s kožíškem.
...pan K. vyměnil sukně ke kolenům za minisukně.
...nějací (zde se nachází několik sprostých slov) ptáci vřískají už od pěti od rána.
...už si o zvratky před domem neukopnete palec, ale pěkně po nich uklouznete a vyválíte se v nich.
...po sněhu zůstalo akorát bahno a všechna ta psí hovna, co celou zimu nikdo neuklízel, protože to přece "není vidět".
...pes odchází na zahradu černobílý, ale vrací se hnědý od hlavy po ocas, kape z něj něco, co je snad bláto a ne hnůj.
...na každým rohu vás téměř srazí blbeček na skejtu.
...autobusy jezdí. Sice ne včas, ale jezdí.
...díry na silnici jsou plné vody, takže nepoznáte, které se musíte vyhnout a kterou projedete.
...lidem už není tolik zima, takže v pátek večer vyrážejí ven a v oblíbený hospodě bývá narváno.
...každý ráno zní cirkulárka, nebo sekačka. V neděli a svátek od šesti od rána oboje.
...alergici se rozkýchali, zalézají do děr a uvidíme je zase na podzim.
...cyklisti. Je potřeba říkat víc?
...před bytovkama se objevily lavičky.
...zimomřivý holky vytáhly trika s tříčtvrtečním rukávem.

Takže jo, já mám ráda jaro. Ale užila bych si ho víc, kdyby lidi přes zimu vymrzli a poumírali.

neděle 18. února 2018

Co jsem ti pořád neřekla.

"Jak jsi to říkala? Dorothy?"
"Jo. A tamta předtím, ta byla od Elle King," usmála jsem se na tebe, i když jsem věděla, že se ti tahle hudba moc nelíbí. Chybělo mi to. Playlisty na cestu a hlavně ty naše společný cesty domů samy o sobě. Bylo to skoro jako dřív. Měla jsem na nohách kanady, nohy zapřený o palubku, pokyvovala jsem hlavou do rytmu, v ruce kelímek s kafem... Ale jedna důležitá věc byla jinak.

úterý 30. ledna 2018

Kde sakra jsi, když tě potřebuju?

Vždycky, když mi bylo zle, když jsem byla na dně, když jsem se nedokázala nadechnout, byl jsi tu a říkal, ať se ani neopovažuju ještě umřít. Utíral jsi mi slzy, hladil mě po vlasech, držel mě v náručí. Ale kde jsi dneska? Kde jsi, když tě potřebuju?
Netvrď mi, že tě odehnaly prášky, co teď beru. Nikdy předtím se to nepovedlo. Tak proč teď?
Jsem sobec, když potřebuju tvou pomoc? Nebo jsi to ty? Přežíváš jen díky těmhle mým stavům.

Svatej Jimmy. To víš, podle koho jsem ti tak začala říkat? Nebo sis tak možná začal říkat sám? I když, to je asi to samý. St. Jimmy je osoba, která v American Idiot postrčila JOSe špatným směrem. Teda, to je diskutabilní. Možná ho právě zachránil? Jistý je, že JOS a Jimmy byli furt spolu. Nerozdělitelný až do určitýho momentu. Když jsem to album slyšela poprvý, měla jsem pocit, že St. Jimmy je symbol JOSovy drogový závislosti.
A ty, ty jsi něco podobnýho. Jsi hlas v mý hlavě, jsi zobrazení všeho, co je se mnou špatně. V dobrým i ve zlým, jsi tady. Byl jsi...

Kde sakra jsi, když tě potřebuju?
Protože jestli jsem v těchhle stavech měla někdy nějakou jistotu, tak to, že se objevíš. Že mě nenecháš umřít, protože když umřu já, umřeš i ty.

Když váš opustí i váš hlas v hlavě, zůstane jen to mrtvý ticho.

neděle 31. prosince 2017

Můj rok 2017 (převážně v číslech jako loni)

Musím přiznat, že tenhle rok nebyl z těch lepších, co jsem zažila. Pokazilo se snad všechno, k čemu jsem se přiblížila. Taky bych se mohla zmínit, že přesně před rokem se z Ainowy stala Holka ve flanelce. Ta se postupně vyvinula v Nowu. A od tý doby to jde, co si budem, od desíti k pěti.
Motala jsem se v stále stejnejch kruzích, naučila se pít kafe s rumem a nenávidět některý lidi ještě víc. Dělala jsem stejný chyby jako ty roky přetím. Začala a hned přestala jsem pravidelně psát, takže výsledek je jedna krátká blbost za několik týdnů. Nedokázala jsem odříznout toxický lidi (možná protože sama jsem pro spoustu lidí taky taková?). Strávila jsem několik týdnů myšlenkama v nemocnici a zbytek volnýho času na cestě tam a zpátky.

Ne všechno ale bylo tenhle rok špatný. A protože ty maličkosti, co mi zlepší den, často rychle zapomínám, za každý dobrý den si hodím barevný papírek s datem a tím, co se stalo, do sklenice.

neděle 3. prosince 2017

Říjen & Listopad

Jsem ze všeho tak hrozně unavená. Nestíhám školu, nestíhám nic doma, nestíhám divadlo, nestíhám žít. (Díkybohům, že od konce října už nepracuju. Což sice znamená, že moc peněz na vánoční dárky nemám, ale je to vždycky hrozná úleva. Když jde všechno dobře, mám pak na konci listopadu konečně volných pár víkendů.)