Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Čtu 1Q84 (Haruki Murakami).

pondělí 18. září 2017

Svatej Jimmy, můj zachránce

“Málokdy si toho člověk všimne,” povzdechla si. “Postupuje to hrozně pomalu.”
Opřela se o něj a on ji objal okolo ramen. A co, že si všichni mysleli, že je jen v její hlavě? Nezáleželo na tom. Byl tu pro ni téměř vždycky. Vždycky, když se dostala na dno. Nenáviděla ho, ale žila s ním už tak dlouho, že si sebe bez něj představit nedokázala.
“Jsou to maličkosti. Výkyvy nálad, no co, to se lidem stává, když jsou ve stresu. Občas se s někým pohádáš, dobře, nic novýho. Jenomže pak si uvědomíš, že se tě ta hádka ani nedotkla. Že v jednu chvíli cítíš jenom vztek. A v tu další… Necítíš nic.”
Sama sebe v zrcadle už několik týdnu nepoznávala. Ta tvář, ta přece nemohla být její.
“Mávneš nad tím rukou. Únava přece dělá svý. Čím jiným by to mohlo být?”
Odmlčela se. Možná čekala na odpověď, možná jí jenom došel dech.
“A později si uvědomíš, že piješ, protože jedině pak něco cítíš. Docela paradox, ne? No, tohle časem stejně přejde. A tak děláš jiný věci. Hádáš se. Chodíš mezi lidi. Taky… vídáš lidi. Však víš jak. A necháváš si říkat, že se ničíš, ale ty to vidíš jinak. Neničí tě to. Sakra, tak moc chceš, aby tě to ničilo!”
Roztřesený nádech.
“Neuvědomíš si, že tě vlastně ničilo, že tě to neničí, dokud není pozdě. Nevím, jestli tahle formulace dává smysl někomu, kdo nejsem já… Ale vím, že tobě jo. To stačí.”
Klepala se. Nesnášela se. Protože když se to zlomilo, cítila všechno najednou. Protože když se to zlomilo, všechno, co si přála, bylo vrátit se zpátky k zamlženýmu světu bez pocitů.

sobota 2. září 2017

Srpen.

Jsem ze všeho tak hrozně unavená. Možná je to důsledek toho, jak se pohybuju v kruzích?
Znáte to, ne? Všechno se zdá, alespoň v rámci možností, v pořádku. A pak, zlom, temno, všechno špatně. Jak. Proč. Co se stalo. Nikdo neví.
Ty kruhy jsou pořád stejný. Poloviční optimismus, pokus o omezení závislostí, komunikace s lidmi. První bolest hlavy. Nedostatek spánku. Únava. Pomalý návrat z závislostem. A na to naváže nádherná migréna, včetně tý šílený bolesti při jakýmkoliv hlasitějším zvuku, včetně nesnášenlivosti světla, včetně nestálýho žaludku. Přijde bolest tak silná, že se při ní nedá usnout.
A pak je bolest pryč, ale místo toho, abych se (já kráva pitomá) vrátila do stejných kolejí, něco mi přepne. Jsem zpátky tam, kde jsem byla, nedokážu se k ničemu donutit a tak strašně moc nedokážu vystát sama sebe.
Což se, jako vždycky, po nějaký době povede utlumit, dostanu se do fáze aspoň-mám-kde-bydlet-ještě-jsem-neumřela-může-být-i-hůř. A z tý je to už jen krok k té napůl optimistické.
Jestli zná někdo způsob, jak vypadnout z kruhovýho života (kterej nezahrnuje jeho naprostý ukončení, díky moc, to už jsem taky zvažovala - a dovedlo mě to přesně sem), jsem otevřená novým návrhům.

pátek 4. srpna 2017

Červenec.

Každý léto tak trochu zešílím, jestli mi rozumíte. Jsem zvyklá trávit s rodinou dva dny a dvě odpoledne týdně. Takže léto, kdy se většinu času pohybuju v bezprostředním okolí domova, je pro mě jako se dobrovolně nechat zamknout v kleci.
(Jsem zase skoro na mizině, výplata v nedohlednu, takže sice jedu za kamarádkou na druhý konec republiky, ale zbytek léta budu asi hibernovat. Může se to v létě vlastně vůbec?)

středa 26. července 2017

Na hraně nekonečna.

“Podej mi ruku,” mumláš, ale já se nehýbu.
Město bývá v noci nádherný, když se na něj díváte z výšky. Jasná obloha posetá tisíci hvězd, srpek měsíce a všechno je to tak nějak nekonečný. Stojíte vysoko a nebe se zdá na dosah ruky.

neděle 16. července 2017

Říkal jsem ti to.

“Já ti to říkal,” poklepal mi na rameno. “Já, já bych tě v tom nikdy nenechal. Stačilo, aby ses na mě obrátila...”
Seděla jsem na koberci, zády opřená o skříň, rukama si přitahovala kolena k bradě, schoulená ve flanelce tak velký, že bych se do ní vešla dvakrát. A on se prostě posadil vedle mě.
Vyčítal mi všechno, co se posledních pár měsíců stalo.

neděle 4. června 2017

Jinej svět, část druhá

Bylo zase kolem půlnoci. Ne že by na něj Nowa čekala, to rozhodně ne. Ale říkala si, když už zase projíždí kolem, proč by si zase nedala kafe na té benzínce?
Byly to přesně dva týdny. Nechal ji odjet pryč se spoustou otázek - a ona chtěla nějaké odpovědi. Vždyť to kafe stejně potřebovala, nemusela si vyčítat, že to vypadá, že na něj čeká. Nečeká. Prostě ne.

čtvrtek 1. června 2017

Rozhodnutí

Klapot jejích podpatků se rozléhal ulicí. Šla rázným krokem, sebevědomě a s mírným úsměvem. Avšak každý, kdo by ji viděl za denního světla, by hned poznal, že si úplně jistá sama sebou není. V očích se jí odrážely obavy.