Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

neděle 31. prosince 2017

Můj rok 2017 (převážně v číslech jako loni)

Musím přiznat, že tenhle rok nebyl z těch lepších, co jsem zažila. Pokazilo se snad všechno, k čemu jsem se přiblížila. Taky bych se mohla zmínit, že přesně před rokem se z Ainowy stala Holka ve flanelce. Ta se postupně vyvinula v Nowu. A od tý doby to jde, co si budem, od desíti k pěti.
Motala jsem se v stále stejnejch kruzích, naučila se pít kafe s rumem a nenávidět některý lidi ještě víc. Dělala jsem stejný chyby jako ty roky přetím. Začala a hned přestala jsem pravidelně psát, takže výsledek je jedna krátká blbost za několik týdnů. Nedokázala jsem odříznout toxický lidi (možná protože sama jsem pro spoustu lidí taky taková?). Strávila jsem několik týdnů myšlenkama v nemocnici a zbytek volnýho času na cestě tam a zpátky.

Ne všechno ale bylo tenhle rok špatný. A protože ty maličkosti, co mi zlepší den, často rychle zapomínám, za každý dobrý den si hodím barevný papírek s datem a tím, co se stalo, do sklenice.

A první, co na mě z té sklenice vypadlo, když jsem ji dnes chtěla vysypat? Letáčky z mého výletu do Itálie. Necelých pět dní i s cestou. Šikmá věž v Pise, Lucca, Vinci a muzeum Leonarda da Vinciho, zmrzlina v San Gimignanu, Siena a hlavně - nádherná, nádherná Florencie! Toskánsko je překrásný.

Z mýho cestování to není všechno - letos jen dvě cesty do Prahy. (Což je oproti loňsku mnohem míň. Na jednu stranu, pff, hrůza - na druhou, není to znamení, že nemusím jezdit po doktorech?)
Taky jsem jela vlakem přes půl republiky za mojí spřízněnou duší Draco-Niss. Celkově jsme se tedy viděly dvakrát - jednou přijela ona k nám. Ukázat lidem tady, jak vypadá talent.

Pokračovala bych, tak jako loni, divadlem. Ještě pořád se okolo něj točí celkem podstatná část mýho života. (Připomeňte mi někdo, prosím, že jsem se letos zařekla, že si nebudu nic začínat ani s divadelníkama, ani s pseudoumělcema. Tak jako loni. A předloni.)
Celkem šestnáct odehraných představení tří různých her. Z toho jedna derniéra, jedna předpremiéra a jedna premiéra. Za zmínku stojí i jedna nervy drásající generálka. Taky dvě divadelní soustředění a tři (pseudo?)umělecký festivaly. Počet viděných amatérských představení říct nedokážu, ale rozhodně jsem byla na dvou večerních představeních - představení Kati v Hradci Králové a Líbánky na Jadranu v Praze.

Ačkoliv jsem se všem plesům a podobným akcím pokusila vyhnout, náhodou jsem skončila na jednom maturitním plese školy, kde jsem pár týdnů... uklízela. Jak jsem dostala lístek, jak jsem se tam dostala, co jsem tam dělala... Těžko říct. Ale myslím, že jsem prostě potřebovala nemyslet.
Nemyslet jsem potřebovala víckrát - s nevelkou radostí přiznávám, že si dva letošní večery vůbec nepamatuju. A jeden, no, jen tak do poloviny, zbytek mlhavě.
Sedmkrát jsme slavili něčí narozeniny v hospodě.

Ne všechna "kultura" se ale týká hospody a divadla (i když je nutný přiznat, že tyhle dvě věci jsou si hodně podobný). Napočítala jsem deset odpolední v místní kavárně s kamarádkami. Jedno, kdy jsem jela za kamarádem na kafe až kamsi dál. Na kafe a zmrzlinový pohár, abych byla přesná. Se stejným kamarádem jsem zažila i svý Valentine's Date. (Protože, co si budeme namlouvat, byla jsem fakt v háji a hned další den jsem dostala košem od Oblíbený existence. Jak říkám, tenhle rok nebyl můj nejlepší.)
V kině jsem, pokud dobře počítám, letos skončila jen pětkrát. Není to tím, že by mě večery ve stylu "film a následná hospoda" přestaly bavit, spíš tím, že jsem často bez peněz.

Strávila jsem dva dny na ekologické olympiádě. Co jsem tam dělala? Vážně nevím. Byla jsem tam úplně omylem.

48. Počet bodů z testu autoškoly, kterou jsem nakonec opravu zvládla. Což teda neznamená, že teď řídím. (Ale když člověk bydlí na konci světa, občas musí.)

Dvě piva před koncertem Arakain. A mnohem víc pod stejným pódiem o tři a půl měsíce dřív.

A co ještě? Poznala jsem celkem sedm nových, úžasných lidí. Jeden z nich se mnou několikrát kafoval, dlužím mu za to, že na mě dal pozor v jeden z těch večerů, které si nepamatuju, dokonce mě zachránil z mý vlastní oslavy narozenin a šel se se mnou projít, i když jsem byla docela opilá a venku pršelo. Dlužím mu prostě dost a pravdou je, že byl, spolu s pár mými nejbližšími přáteli (speciální díky K., A., D. a V., že zvládají poslouchat mý stračky pořád dokola), velkou součástí toho dobrýho, co se mi letos stalo.

Závěrem?
Dva nový řetízky. Jeden tuleň.
Tři klobouky. Nebo možná Klobouky?
Jeden zářivě zelenej pásek na ruku.

Pozn.: Jestli je to hodně křečovitě napsaný, omlouvám se. Dopíjím u toho třetí pivo, ale slibuju, že si to po sobě zítra přečtu. Šťastnej novej vám všem.

4 komentáře:

  1. Páni, Arakain? Závidím!
    A že byl tenhle rok totální děs mi nemusíš ani říkat, souhlasím moc, ale našla jsem i tebe, za což jsem ráda :)
    Doufám, že letos se cesty obrátí lepším směrem :)
    Pěkný nejen Nový rok, ale celý 2K18!

    Niana.

    PS: ani můj komentář není zrovna srozumitelný, mně to zrovna nemyslí a nevnímám... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mohlo by být mnohem, mnohem hůř. Tak do tohohle roku, ať je i tobě líp :)

      Vymazat
  2. Já dala testy na 50! :D Zato zkoušky snad vyjdou aspoň napotřetí.
    Ta desítka u kavárenských odpolední je docela chabá, někdo by tě měl tahat na kafe častěji. Určitě jsi ale za kafe ušetřila víc než já.
    2018 bude rokem změn. A musíme jim čelit beze strachu. Tak vykroč správnou nohou.
    Shodnem se na tom, že dvakrát za rok je málo? To číslo by taky chtělo zvýšit.
    Hlavu vzhůru, do oblak, tam je možné všechno!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ah, budu držet palce! Říká se do třetice všeho dobrýho, ne?
      Kafuju furt, ale většinou za chodu. Není čas ztrácet čas. Třeba to všechno dopadne, všechno zvládnem a možná, možná se budem vídat mnohem častěji. (Doufám <3)

      Vymazat