Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

sobota 2. září 2017

Srpen.

Jsem ze všeho tak hrozně unavená. Možná je to důsledek toho, jak se pohybuju v kruzích?
Znáte to, ne? Všechno se zdá, alespoň v rámci možností, v pořádku. A pak, zlom, temno, všechno špatně. Jak. Proč. Co se stalo. Nikdo neví.
Ty kruhy jsou pořád stejný. Poloviční optimismus, pokus o omezení závislostí, komunikace s lidmi. První bolest hlavy. Nedostatek spánku. Únava. Pomalý návrat z závislostem. A na to naváže nádherná migréna, včetně tý šílený bolesti při jakýmkoliv hlasitějším zvuku, včetně nesnášenlivosti světla, včetně nestálýho žaludku. Přijde bolest tak silná, že se při ní nedá usnout.
A pak je bolest pryč, ale místo toho, abych se (já kráva pitomá) vrátila do stejných kolejí, něco mi přepne. Jsem zpátky tam, kde jsem byla, nedokážu se k ničemu donutit a tak strašně moc nedokážu vystát sama sebe.
Což se, jako vždycky, po nějaký době povede utlumit, dostanu se do fáze aspoň-mám-kde-bydlet-ještě-jsem-neumřela-může-být-i-hůř. A z tý je to už jen krok k té napůl optimistické.
Jestli zná někdo způsob, jak vypadnout z kruhovýho života (kterej nezahrnuje jeho naprostý ukončení, díky moc, to už jsem taky zvažovala - a dovedlo mě to přesně sem), jsem otevřená novým návrhům.

Našla jsem něco, co jsem psala v létě 2015 a je to plný hloupý vaty, ale chtěla bych sem jeden odstavec hodit. Je to něco, co by nemělo zůstat zapomenutý. Je to takový okno do rodinný sešlosti. A dokazuje to, že i když jsem zaseklá na jednom místě, alespoň trochu se vyvíjím. (Třeba s fyzickým kontaktem je to teď.. jinak... a na dlouhý vysvětlování, který by mě postavilo do špatnýho světla.)

"No a ta, víš která, bydlí o dva baráky níž. Už je zas těhotná. Kubík, znáš ho, má holku až někde od Ostravy, přivezl si ji sem. Těm to nevydrží, ti spolu nezůstanou. A, no pomysli, syn Vlaďky je teď s klukem, to je, co? Říkám ti, tahle móda je příšerná. Vždyť to není normální."
A já jen sklopím uši, stáhnu ocas mezi nohy a jako správný pes zalezu pod stůl.
No dobře, takhle to není. Prostě tiše sedím na nepohodlném gauči, snažím se neposlouchat a tvářím se jako milá holka. Utíkám do svý hlavy, skládám tam slova do vět, v mysli tiše píšu další řádky.
"Co kluci, máš někoho do tanečních? A boty? Šaty, punčochy, odvoz?" Pozlátko, faleš, povrchnost, doplňuju ji v myšlenkách. Jako zvířata na přehlídce před prodejem.
A jen přikyvuju, jo, jsem zapsaná. Jo, mám s kým jít. Jo, mám domluvený odvoz.
Že mám jen jedny šaty, že se mi nechce chodit do společnosti, že mám strach z cizích lidí a fyzickýho kontaktu. To všechno jim neříkám.
"A měla by sis nechat dorůst ty vlasy, vypadáš jako nějaká lesbička."

Už víc než měsíc mi vrtá hlavou jedna věc, o který se zmínila... Kamarádka? Známá? Kamarádka mý kamarádky? Já jsem s tím, že lidi šíří drby, celkem srovnaná. Teda, jasně, když jsem se doslechla o prvním o sobě, trochu to se mnou zamávalo. Jenomže člověk se s tím smiřuje líp, když ví, že jsou založený na pravdě... No, takhle věc nemá s tím, co se ten večer dělo, vůbec nic společnýho. Nejhorší je, že mám v hlavně jedno velký CO KDYŽ. Ale znáte to, jsem moc srab, abych se přesvědčila, jestli se to mohlo stát.

Jo a až si budu stěžovat, že je mi zle, pravděpodobně je to tím, že zapíjím kafe ciderem. A nespím. Takže si za to můžu sama.

Jsem příšerná. Vážně, vážně moc jsem tohle chtěla zveřejnit na konci srpna. Přinejhorším prvního září, aby se jako neřeklo. Můj problém s termíny ovšem přetrvává.
Takže se snažím utřídit si věci k matuře, protože i když jsem celých sedm let ve škole skoro nic nedělala, alespoň jsem si schovávala papíry a cizí poznámky. A, jak jinak, je to neskutečnej bordel. A všechno důležitý jako kouzlem zmizelo. (Jediný, co mám před sebou, jsou papíry k přijímačkám. Smějou se mi.)
Vtipný je, že i když se zakončení gymplu bojím, přebírat ty papíry k matuře mě uklidňuje.
Nejspíš budu mít dva lístky do divadla v Praze na říjen, protože už jsou zaplacený a všechno. Na tu jedinou neděli, kdy bych se trochu potřebovala vyspat. (Jsem si celkem jistá, že po dvou odehraných představeních - a tedy i dvou propitých večerech - by se mi hodilo trochu spánku. Co už. To se vyřeší za chodu. Třeba.)

Doufám, že to nepůsobí tak útržkovitě, jak si myslím. Ale asi jo. Snažila jsem se, ale spím teď tak tři hodiny denně, prášky na hlavu zapíjím kafem a nedostanu z léta proplacenou ani korunu. Takže jsem vlastně dva měsíce dělala zadarmo. Takže budu mezi školu, divadlo a život ještě někam nacpat novou práci. Moc se těším, fakt.
Pokud se koncem září/začátkem října neozvu, je to jednoduchý - umřela jsem vyčerpáním. Nebo mě konečně zavřeli na psychiatrii. Nebo jsem moc vytížená, ale spíš ty dvě předchozí možnosti.

2 komentáře:

  1. Kávu a cider fakt nie.. to ešte nikomu neurobila dobre :-D Pekné útržky sú dobré útržky, teda sa "konzistenciou" svojich článkov nemusíš vôbec trápiť :-)

    OdpovědětVymazat