Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Čtu 1Q84 (Haruki Murakami).

pondělí 18. září 2017

Svatej Jimmy, můj zachránce

“Málokdy si toho člověk všimne,” povzdechla si. “Postupuje to hrozně pomalu.”
Opřela se o něj a on ji objal okolo ramen. A co, že si všichni mysleli, že je jen v její hlavě? Nezáleželo na tom. Byl tu pro ni téměř vždycky. Vždycky, když se dostala na dno. Nenáviděla ho, ale žila s ním už tak dlouho, že si sebe bez něj představit nedokázala.
“Jsou to maličkosti. Výkyvy nálad, no co, to se lidem stává, když jsou ve stresu. Občas se s někým pohádáš, dobře, nic novýho. Jenomže pak si uvědomíš, že se tě ta hádka ani nedotkla. Že v jednu chvíli cítíš jenom vztek. A v tu další… Necítíš nic.”
Sama sebe v zrcadle už několik týdnu nepoznávala. Ta tvář, ta přece nemohla být její.
“Mávneš nad tím rukou. Únava přece dělá svý. Čím jiným by to mohlo být?”
Odmlčela se. Možná čekala na odpověď, možná jí jenom došel dech.
“A později si uvědomíš, že piješ, protože jedině pak něco cítíš. Docela paradox, ne? No, tohle časem stejně přejde. A tak děláš jiný věci. Hádáš se. Chodíš mezi lidi. Taky… vídáš lidi. Však víš jak. A necháváš si říkat, že se ničíš, ale ty to vidíš jinak. Neničí tě to. Sakra, tak moc chceš, aby tě to ničilo!”
Roztřesený nádech.
“Neuvědomíš si, že tě vlastně ničilo, že tě to neničí, dokud není pozdě. Nevím, jestli tahle formulace dává smysl někomu, kdo nejsem já… Ale vím, že tobě jo. To stačí.”
Klepala se. Nesnášela se. Protože když se to zlomilo, cítila všechno najednou. Protože když se to zlomilo, všechno, co si přála, bylo vrátit se zpátky k zamlženýmu světu bez pocitů.

sobota 2. září 2017

Srpen.

Jsem ze všeho tak hrozně unavená. Možná je to důsledek toho, jak se pohybuju v kruzích?
Znáte to, ne? Všechno se zdá, alespoň v rámci možností, v pořádku. A pak, zlom, temno, všechno špatně. Jak. Proč. Co se stalo. Nikdo neví.
Ty kruhy jsou pořád stejný. Poloviční optimismus, pokus o omezení závislostí, komunikace s lidmi. První bolest hlavy. Nedostatek spánku. Únava. Pomalý návrat z závislostem. A na to naváže nádherná migréna, včetně tý šílený bolesti při jakýmkoliv hlasitějším zvuku, včetně nesnášenlivosti světla, včetně nestálýho žaludku. Přijde bolest tak silná, že se při ní nedá usnout.
A pak je bolest pryč, ale místo toho, abych se (já kráva pitomá) vrátila do stejných kolejí, něco mi přepne. Jsem zpátky tam, kde jsem byla, nedokážu se k ničemu donutit a tak strašně moc nedokážu vystát sama sebe.
Což se, jako vždycky, po nějaký době povede utlumit, dostanu se do fáze aspoň-mám-kde-bydlet-ještě-jsem-neumřela-může-být-i-hůř. A z tý je to už jen krok k té napůl optimistické.
Jestli zná někdo způsob, jak vypadnout z kruhovýho života (kterej nezahrnuje jeho naprostý ukončení, díky moc, to už jsem taky zvažovala - a dovedlo mě to přesně sem), jsem otevřená novým návrhům.