Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Čtu 1Q84 (Haruki Murakami).

středa 26. července 2017

Na hraně nekonečna.

“Podej mi ruku,” mumláš, ale já se nehýbu.
Město bývá v noci nádherný, když se na něj díváte z výšky. Jasná obloha posetá tisíci hvězd, srpek měsíce a všechno je to tak nějak nekonečný. Stojíte vysoko a nebe se zdá na dosah ruky.

neděle 16. července 2017

Říkal jsem ti to.

“Já ti to říkal,” poklepal mi na rameno. “Já, já bych tě v tom nikdy nenechal. Stačilo, aby ses na mě obrátila...”
Seděla jsem na koberci, zády opřená o skříň, rukama si přitahovala kolena k bradě, schoulená ve flanelce tak velký, že bych se do ní vešla dvakrát. A on se prostě posadil vedle mě.
Vyčítal mi všechno, co se posledních pár měsíců stalo.