Den první: Deset věcí, které mě dělají šťastnou

Já nevím, asi na tyhle věci moc nejsem. Znáte to, dám si třicet dní a každý den napíšu něco o jednom tématu... Jsem líná a poslední dobou dost vytížená, ale zkusit to můžu. Slyšela jsem, že tahle cvičení pomáhají bojovat s psacím blokem - a já od dvou odstavců o teorii domečků z karet (kterou sem dám, až dořeším detaily) nenapsala vůbec nic novýho. Teda takhle, nic, s čím bych byla aspoň trochu spokojená. A nechci Holku ve flanelce nechat ležet jen tak. Rozhodla jsem se tedy převzít od Niany třicetidenní psací výzvu.

10 věcí, které mě dělají šťastnou

Hudba. Protože víc než hudba mě dokáže uklidnit jen máloco. Poslední dobou jsou to hlavně Shinedown, Halestorm, Alanis Morissette, Arctic Monkeys, Beatles nebo Pixies, sem tam i trocha hipsteřiny jako Awolnation, Foster The People a Passenger. (Já vím, měla bych se za svý hipsterský srdce stydět.)

Sladký. Vážně, nejrychlejší cesta k mýmu srdci není skrz žebra, ale přes žaludek. Už jenom proto, že celý roky popírám existenci svýho srdce. Když se se mnou někdo podělí o kousek čokoládovýho dortu, vyhrál mou přízeň. Na chvíli. Ačkoliv si nejsem jistá, nakolik se to dá považovat za výhru.

Dobrá káva. Co k tomu říct, kofein je moje oblíbená závislost a každý, kdo se mnou trochu přišel do kontaktu, to moc dobře ví. Pro dobrý kafe bych byla ochotná jít přes mrtvoly. Taky se nedokážu představit, co bych bez kávy dělala. Možná celý dny spala? Rozhodně bych nedokázala napsat ani řádku.

Psaní. Dostat ze sebe svý špatný stavy, svý myšlenky, všechno, z čeho se mi motá hlava. Psát mi pomáhá, i když je to třeba jen pár vět, který nakonec nezveřejním. (A že takových není málo.)

Čtení. Já, deka, dobrá knížka a horkej čaj - to je moje představa ideálního odpoledne/večera. Čtení mi spolehlivě odvede myšlenky od reality do jinýho světa. I když je to třeba zvrácenej svět příběhů od Palahniuka.

Nový knížky. I starý knížky. Knížky obecně. Vůně knížek je něco úžasnýho. Není to tak, že bych jich měla moc... Na jednu další se přece vždycky místo najde. Ne? Prakticky pokaždé mám nějakou v tašce a nepamatuju dobu, kdy jsem na pracovním stole neměla hromadu knížek k přečtení.

Moje oblíbený existence. Jsou lidi, bez kterých už bych si svůj život nedokázala představit. Jsou tady, když se sypu. Jsou tady a to je víc než dost.


Drobek. Tedy naše dvaceti pěti kilový tele border kolie. Jasně, je to ten nejotravnější, nejprotivnější pes, jakýho jsem kdy poznala. Asi právě proto si tak rozumíme. Když mi není dobře, přijde, zalehne mi nohy a hlavně, na rozdíl od lidí, na nic se neptá.

Objetí. 

Upřímnej úsměv. Od kohokoliv. Já sama se moc neusmívám, jsem depresivní kus hovna. Ale když se na mě někdo mile usměje, i to mý (neexistující) srdce se přece jen trochu pohne.