Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

sobota 11. února 2017

Sněžilo.

Ten večer sněžilo. Nebyla to ta nepříjemná vánice, co vám cpe sníh za krk, pod kabát a i do bot. Ani se to neblížilo tomu poklidnýmu večeru, kdy vzduchem jen sem tam proletí pár malých vloček. Podobalo se to spíš poházené vatě - z nebe padaly velké chomáče slepených sněhových vloček. A i já, která zimu a sníh moc nemusím, jsem toho večera byla ochotná přiznat, že je to nádherný.
Už si ani nejsem jistá, kam jsem šla. Možná na autobus, možná za spolužačkou, možná prostě nikam. Obyčejně nerada chodím městem za tmy sama, ale potřebovala jsem si srovnat myšlenky. A co pomáhá víc než právě procházka městem?

Zajímalo by mě, jestli znáte rozdíl mezi tmou a temnotou? Mezi talentem a snahou? Mezi nadějí a šílenstvím? Mezi láskou a nenávistí?
Uvědomila jsem si totiž, že nedokážu najít hranici. Co je ještě tma a co už je temnota? A měla bych umět poznat, jestli je někdo vážně talentovaný - nebo jestli si svůj úspěch prostě vydřel? A kdy je ještě v pořádku věřit? Jak poznám, že už je to jenom beznadějná víra v nemožný?
A co ta láska, no? Jak tenká je hranice mezi ní a nenávistí?

Nejsem si jistá, co mě ten večer vedlo k takovým myšlenkám. Možná, možná to bylo proto, že mi někdo jen o pár okamžiků dříve řekl, že bych měla žít. Že i když všichni pomalu nebo rychle umíráme, můžeme ŽÍT a zároveň UMÍRAT. Jde o to, abychom něco dokázali. Nezůstali zapomenutí.
A to je asi přesně ono. Nemám strach z toho, že brzo (nebo až později) umřu. Mám strach z toho, že si mě nikdo za pár let nebude pamatovat.
Děkuju. Potřebovala jsem zase nakopnout, zase se začít snažit.

Protože na začátku ledna to na mě zase padlo, ty pocity beznaděje. Myšlenky o tom, že nemá nejmenší cenu se o něco snažit.
Že nikdy nic nedokážu.
Že všechno bude jednou zapomenutý.
Což je pravda, nic tady nebude napořád. Žádná myšlenka, žádná vzpomínka. Ale to neznamená, že nemá cenu se snažit. Není to jedno, záleží na tom.
Na nás.

A tak jsem prostě šla. Protože když jdete, sněží a okolní tmu přerušujou jen ostrůvky lampovýho světla, zdá se to neuvěřitelný. Nekonečný. Jste nic. Jste všechno. A čas neexistuje až do chvíle, kdy se podíváte na hodinky.

4 komentáře:

  1. Opět nádherný! Já... nemám k tomu tak dlouhé komentáře jako jsem viděla na tvém minulém blogu, třeba od Sigmy. Nemám k nim ani žádný myšlenky. Nedokážu dát pocit ze čtení toho, co píšeš, do slov a vět. Ale i tak se pokusím dát alespoň trochu textu dohromady, vzhledem k tomu, že teď píšu i na notebooku (normálně píšu z mobilu :D).
    Moc dobře chápu tvý pocity, z toho, kdy nevíš, co si máš myslet. Někdy mi připadá, že čím hůř je, třeba počasím, tím míň člověk vnímá okolí a zároveň se mu myšlenky derou na povrch.
    Neměla by nás děsit smrt, ale přežívání ze dne na den. Že se jednou vyjdem ze dveří a vstoupíme do davu šedých ovcí... A že zapomeneme. To se stát nesmí.

    A jinak - pěkná úprava blogu ;).

    Heh, tak zatím ^^
    Niana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky ^^ Nemyslím si, že zapomeneme. Jen možná budeme zapomenuti...
      btw, Sigma je jedinej svýho druhu, z toho si nic nedělej

      Vymazat
    2. Těžko říct, jak to bude. Třeba zapomenou ostatní. Mimo, kdy jsi naposled zkusila Sigmovy rituály? =D
      Huh, zatím ^^
      P.S.: přišel ti můj mail?

      Vymazat
    3. Jasně, mail mám, četla jsem... A pokusím se odpovědět co nejdřív, jen je toho teď moc, omlouvám se, pracuju na tom!

      Vymazat