Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

neděle 26. února 2017

Jinej svět, část první

Drobná modrovláska hlasitě zabouchla dveře od auta a zamkla. Nazula si lodičky, ačkoliv ze svého výběru bot moc nadšená nevypadala. Jen běžně se ujistila, že má všechno, a klíčky od auta schovala do kapsy.
Blížila se půlnoc. Za světla by se nejspíš nevyhnula troše pozornosti. Její vlasy už dávno přestaly držet požadovaný tvar, i když na počátku večera musely být pečlivě učesané. Přes tmavé šaty po kolena měla přehozenou koženou bundu, silonky zůstaly ležet na sedadle spolujezdce. Jenomže benzínky jsou v noci úplně jinej svět. Neexistuje nic, co by tam mohlo působit nepatřičně.

Na zářijovou noc bylo poměrně chladno. Modrovláska měla cestou od auta k benzínce v hlavě jasný plán - dát si kafe, trochu se probrat a znovu vyrazit na cestu. Spěchat se jí ale nevyplatilo, skoro ve dveřích totiž někoho téměř srazila. Osoba se dívce vyhnula jen tak tak, bohužel kelímek kávy štěstí neměl.
Modrovláska tiše zaklela, sklopila pohled a zamumlala něco na způsob omluvy. Tím, že neprotočila oči a s nadávkou mířenou na tu osobu prostě nevešla dovnitř, toho změnila víc, než mohla tušit.
“Jestli tě to vážně tak mrzí, můžeš mě pozvat na nový kafe.”
Byl to kluk asi ne o moc starší než ona, tmavý vlasy, hnědý oči, tmavý oblečení. Dívka se netvářila moc nadšeně, ale přikývla - snad aby ji nehlodalo svědomí, snad aby alespoň na chvíli nebyla sama se svýma myšlenkama.

“Mluvíš vlastně vůbec? Nebo jen mumláš, když je to nezbytně nutný?”
Modrovláska jen zamručela a dál z peněženky lovila drobný.
“Ale to kafe jsem nemyslel vážně, víš to, že jo? Nemusíš mi ho kupovat. Stačí, když si ho vypiješ se mnou.”
Zarazila se, ale pak se - ten večer poprvý upřímně - usmála. Stejně si ani nebyla jistá, jestli by dala tolik drobných dohromady. “Fajn, ale celkem spěchám.”
“Takže přece jen pořád nemumláš, skvělý,” mrknul na ni. “A dokonce umíš používat obličejový svaly. Ani jednou z těch věcí jsem si nebyl jistej.”

Seděli naproti sobě v jednom z boxů s červenýma sedačkama, každý upíjel za svého kelímku s kávou.
“Takže, máš nějaký jméno?”
Modrovláska ho sjela nepříjemným pohledem. Nevadilo jí, když mluvil - měl neskutečně příjemný hlas. Ale odpovídat mu? Na to byla moc unavená. Chtěla jen dopít svý kafe, jet domů a spát. Hlavně spát.
“No tak já začnu. Můžeš mi říkat Leonardo, zkráceně Leo. Říkají mi tak skoro všichni.”
“Ale to není tvoje jméno...” Jen lehce pozvedla jedno obočí a kluk naproti - Leo - se usmál.
“Samozřejmě, že není. Ale předpokládal jsem, že bys stejně raději zůstala u přezdívek.”
“Fajn,” dívka mu věnovala už druhý upřímný úsměv. Kdyby ji více znal, věděl by, že tohle se během jednoho večera obyčejně nestává. “Jsem Nowa.”

4 komentáře:

  1. Krásný, jako vždycky =). Chvílemi mi to trochu připomínalo tvůj dřívější článek o benzínkách, aneb jinému světu.
    Nemůžu se dočkat na další část... Kdo je ten kluk? To se vidí poprvý nebo už poněkolikátý? Jak se to bude dál vyvíjet?...
    A mimo, chytneš se taky tý challenge? :D
    Huh, zatím.
    Niana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, jo, jo! :D Na právě tomhle kousku o benzínkách je to postavený! Na většinu otázek snad dostaneš odpovědi... Pokud najdu čas, překonám lenost a přepíšu to z papírů :D
      Ta challenge... Snad... Vyjde... Brzo... Možná... Pokouším se!

      Vymazat
    2. No to doufám :D... A ta challenge - jakmile začneš, tak každej den musíš pokračovat... A mít takovej přísun Ainowin (promiň, nevěděla jsem, jak jinak to napsat =D), to je sen ^^.
      Heh, měj se
      Niana
      P.S.: já ti snad... Brzo... Možná... Nu, snad co nejdřív odepíšu na mail :D...

      Vymazat
  2. Už teď toho kluka miluju...

    OdpovědětVymazat